Když mi Petr ANK Růžička poslal plakátek na koncert Murder Junkies v Bunkru, jedinou věc, kterou jsem udělala, byla konzultace „diáře", zda nejsem „neodvolatelně" někde úplně jinde. To by totiž byl jediný důvod, proč bych si tuto partu nechala ujít. Celkem mě až překvapilo, jak se za nimi stále táhne nádech senzačnosti, skandálnosti. zvrácenosti a totálního bordelu a do jaké míry se očekává, že Murder Junkies je prostě banda psychopatů jdoucí ve šlépějích svého zesnulého frontmana GG Allina.

Když jsem koncert zmínila před svými anglickými přáteli, vytřeštili pohled se slovy „... nemyslíš, ale ty Murder Junkies ?!? ... no to se připrav na opravdovej malér, nenech si nic líbit a drž se hodně stranou ... a dej vědět, jaks to přežila." Nevím ani proč jsem tyto obavy nesdílela - tak jednak při focení se nelze držet stranou a hlavně, nic nakonec není tak horké a stará historie se málokdy opakuje, zvlášť když je hlavní protagonista nějakých 15 let po smrti. Mimochodem, kdyby nebyl, a nebo kdyby se koncert odehrával před 15 a více lety, tak by se vůbec na našem území neodehrával, prostě proto, že GG Allin měl zakázáno z USA vycestovat ...

Článek byl napsán pro časopis Spark.

Po Evropě je několik míst, kam rozhodně stojí za to za muzikou jezdit i kdyby to bylo doslova jen na otočku: určitě mezi ně patří klub SO 36 v berlínském Kreuzbergu a dva sály v centru Londýna: Astoria, aktuálně ohrožená demolicí, a Hammersmith Apollo (dříve Hammersmith Odeon nebo prostě Hammy). Každý ten prostor je jiný, ale jedno mají společné - jsou legendami a stále ve fóru a jen málokterá kapela si nechá ujít příležitost v některém z těchto sálů hrát. No a pokud se rozhodne vyprodukovat z koncertu video záznam, pak to prostě musí být v Hammersmithu. Pokud bude dělat výroční koncert nebo extra akci (jako je třeba dvojkoncert), je na řadě opět Hammersmith....

Po zhruba roční pauze byl tohle můj 18. nebo 19. koncert Soulfly (počítaje v to nejrůznější festivaly a klubové koncerty hlavně v Německu a v Anglii). Tuším, že zhruba před dvěma roky probíhala po internetu mezi fandy diskuse na téma Maxův slábnoucí hlas, a že už se asi projevuje věk. No tak neprojevuje – Roxy bylo jednoznačně jeden z nejlepších koncertů z posledních let, odehraný s plným nasazením (což zní jako fráze, ale bezprostředně mě nic jiného nenapadá) a se zapojením veškerých hlasových fondů. Klobouk dolů. Zvuk je vždycky částečně otázkou toho, kde zrovna člověk stojí – já si stěžovat nemohla, nazvučení se alespoň na mojí straně nedalo nic zásadního vytknout (u beden po čase člověk různé nuance stejně tak úplně neřeší : )). Atmosféra koncertu byla skvělá a docela mě překvapilo disciplinované publikum – fakt nepamatuji, kdy jsem byla naposledy na akci a nikdo mi / případně v bezprostředním okolí / neputoval přes hlavu a nebo se aspoň o to nepokoušel ....